Pan Tomšík š♥el tou cestou pod Vinohradsko♥u nemocnicí; byla to jeho zdrav♥otní procházka, neboť pan Tomší♥k ♥si potrpěl na zdraví a♥♥♥♥♥♥♥♥♥ byl vůbec náruživý spo♥rtovec jakožto horlivý divá♥k na ligových zápasech, šel bystře a lehce v jarním soumraku, potkávaje tu a tam leda párek mil♥♥♥enců nebo někoho ze Strašni♥c. ♥Měl bych si koupit krokomě♥r, ♥myslel si, abych věděl, kolik♥ ♥kroků za den udělám. A najedn♥ou si vzpomněl, že se mu u♥ž po tři noci zdál stejný se♥n: že jde po ulici, ale má v ce♥stě ženskou s dětským kočárkem; i odrazí se jen tak l♥♥ehce levou mohou, a v tom okam♥ži♥ku se vznáší asi tři metry v♥ysok♥o, přeletí ženskou s kočár♥kem ♥a plavně se snáší k zemi. Ni♥ja♥k se tomu vesnu nepodivil♥♥; připadlo mu to docela samozřejmé a nesmírně příjemné, jen se mu zdálo drobet směšné, že to dosud nikdo nezkusil. Vždyť je to tak snadné: stačí j♥♥♥♥♥♥en trochu zamávat nohama,♥ jako když se jede na kole, a♥ ♥♥pan Tomšík se opět vznáší do ♥výš♥e, pluje ve výši prvního patra a♥ lehce se snáší k zemi. Stačí ♥odrazit se nohou a zas let♥í b♥ez námahy jako na kolovadle♥♥ch; ani se nemusí dotknout země, udělá takhle n♥♥ohama a letí dál. Pan Tomšík ♥se♥ ve snu musí nahlas smát, že♥♥ nikdo na ten trik dosud n♥ep♥řišel. Jen se lehce odstrč♥it n♥ohou cd země, a už se můž♥e lí♥tat. Vždyť je to snazší ♥a ♥přirozenější než chodit, ♥♥uvědomuje si pan Tomšík Ve snu; to musím zítra zkusit, až budu vzhůru.
Tři no♥♥♥ci po sobě se mu zdál ten s♥en,♥ vzpomíná si pan Tomší♥k. ♥Příjemný sen je to; člověk♥u♥je přitom tak lehko - Inu, byl♥o by krásné, kdyby se takhle b♥eze všeho dalo lítat; jenom s♥e trochu odrazit nohou - Pan To♥mšík se ohlédl. Nikdo za ním nešel. Pan To♥♥mšík se jen tak pro špás tro♥ch♥u rozběhl a odrazil se levou ♥♥nohou, jako aby přeskočil bl♥át♥ivou kaluž. Vtom okamžiku s♥e vz♥nesl asi do výše tří metrů ♥a le♥těl, letěl plochým obloukem ♥♥nad zemí. Vůbec se tomu nepodivil; bylo to opravdu přirozené, jenom to slast♥ně vzrušovalo jako jízda na k♥♥olotoči. Pan Tomšík by mál♥e♥m křičel chlapeckou rados♥tí; ale to už se asi po třice♥ti metrech letu blížil k zemi ♥a viděl, že tam je bláto; i zam♥ával trochu nohama jako ve snu, a opravdu hned vyletěl výš a snesl se na zem lehce a bez nárazu o nějak♥♥♥ých patnáct metrů dál, za♥ zá♥dy člověka, který šel me♥lancholicky do Strašnic. Čl♥o♥♥♥♥věk se podezíravě o♥hlíže♥l; zřejmě se mu nelíbilo, ♥že m♥á za sebou někoho, jehož ♥♥♥kroky předtím neslyšel. Pan Tomšík ho předběhl, pokud možno nenápadně; měl skoro strach, aby se nějakým energičtějším krokem příliš neodrazil od země a nezačal zase lítat.
To musím po♥♥řádně vyzkoušet, řekl si pa♥n ♥Tomšík a vracel se toutéž os♥aměl♥ou cestou domů; ale jako ♥z ud♥ělání potkával samé milen♥ce♥ a železničáře. I zabočil str♥♥anou na pusté místo, kde se od let skládá vyvážka; by♥♥la už tma, ale pan Tomšík se ♥bá♥l, že by to zítra třeba už za♥♥pomněl. Odrazil se tentokrát ♥vá♥hávej i, i vznesl se jen ně♥co p♥řes metr a dopadl na zem tr♥ochu♥ tvrdě. Zkusil to po druhé, ♥po♥máhaje si přitom rukama, jak♥♥o by plaval; nyní le♥♥♥♥♥♥♥♥těl dobrých osmdesát metrů, d♥okonce v polokruhu, a dosedl ♥na zem lehce jako vážka. Chtě♥♥♥♥♥l, to zkusit po třetí, a tu n♥a něho dopadl kužel světl♥a, a drsný hlas se ho ptal♥: "Co to tady děláme?" Byla to ♥policejní patrola.
Pan Tomšík se♥♥ hrozně zarazil a koktal, že t♥ad♥y něco trénuje. "Tak koukejte♥♥, abyste mazal trénovat něk♥am♥ jinam," huboval strážník, "♥ale ♥tady ne. " Pan Tomšík sice♥ nep♥ochopil, proč by mohl trén♥ov♥at jinde, ale tady ne; ale ♥♥jelikož byl člověk loajální, přál strážníkovi dobrou noc a honem odcházel, pln strachu, aby se z ničeho ♥nic nevznesl; třeba by to byl♥♥o policii podezřelé. Teprv♥e♥ pod státním zdravotním ústavem♥ zase vyskočil do vzduchu♥, lehce se přenesl přes drátěný♥ plot, a pomáhaje si rukama,♥ letěl nad ústavní zahradou až na druhou stranu, do Korunní třídy, kde se snesl těsně před služkou, nesoucí ve džbánu pivo. Služka vykřikla a dala se na útěk. Pan Tomšík odhadl tento let na nějakých dvě stě metrů; připadalo mu to pro začátek skvělé.
V násl♥edujících♥♥♥♥♥ dnech pilně♥ ♥trénoval l♥et, ovšem jen v no♥♥♥♥♥ci a na o♥samělých mís♥tech,♥ zejména♥ v okolí židovského hřbitova tamhle za Olša♥♥ny. Zkoušel různé způsoby, na ♥př♥íklad vznos s rozběhem neb♥o ♥kolmé stoupání z místa; dosá♥♥hl hravě, jenom mávaje nohama, výšk♥y přes sto metrů, ale víc si n♥etroufal. Dále si osvojoval rů♥zné druhy sestupu, jako je p♥la♥vné přistání nebo zpomalený ♥♥kolmý pád, což záv♥♥♥iselo na práci rukou; učil se ♥také ovládat rychlost a měn♥♥it ve vzduchu směr, letět pro♥ti větru, letět se závažím, sto♥♥♥upat a klesat podle potřeby a podobné věci. Bylo to naprosto sna♥♥dné; pan Tomšík čím dál tím♥ v♥íce žasl, že na to lidé dos♥ud nepřišli; asi to nikdo před ♥ním nezkusil prostě se odrazit ♥no♥hou a letět. Jednou už vy♥♥držel ve vzduchu cel♥♥♥ých sedmnáct minut, ale pak♥ se zapletl do nějakých tel♥♥efonních drátů a raději ses♥toupil. Jedné noci zkusil lít♥♥♥at v Ruské třídě; letěl ve výši asi čtyř me♥trů, když pod sebou spatřil dv♥a strážníky; i zabočil honem na♥d zahrady vil, zatím co do noci♥ pronikavě hvízdaly policej♥♥♥♥ní píšťalky. Vrát♥♥♥il se na to místo za chví♥li pěšky a viděl, jak šest strá♥♥žníků s elektrickými lamp♥ičkami prohledávají zahr♥♥♥ady, prý po zloději, kterého viděli přelézat plot. Nyní teprve si pan Tomšík uvědomil, že mu to létání poskytuje nebývalé možnosti, ale nic kloudného ho nenapadlo. Jednou v noci ho svedlo otevřené okno ve třetím patře na náměstí Jiřího z Lobkovic; pan Tomšík se lehkým odrazem vznesl nahoru, sedl si na okno a nevěděl, co dál. Slyšel uvnitř někoho hlasitě a tvrdě spát; vlezl tedy do pokoje, ale protože nemínil krást, zůstal stát s oním poněkud stísněným a trapným pocitem, který v nás vzbuzuje každý cizí byt. Pan Tomšík si vzdychl a lezl zase na okno; ale aby po sobě nechal znamení a cosi jako doklad svého sportovního výkonu, vylovil z kapsy kus papíru a napsal na něj tužkou: "Byl jsem tady!! Mstitel X." Ten papír položil na spáčův noční stolek a tiše se snesl z třetího patra. Teprve doma shledal, že ten papír byla obálka s jeho adresou, ale neměl už odvahy se pro ni vrátit. Hrozně se po několik dní bál, že to bude policie vyšetřovat; ale kupodivu nestalo se nic.
* * * * *
Po nějakém čase pocí♥til pan Tomšík, že to už neunese, aby pěstov♥♥al létání jako svou tajnou a osamělou zábavu; j♥e♥nže nevěděl, jak na to, aby svůj objev odevzdal v♥eřejnosti. Vždyť je to tak snadné; stačí odrazit s♥e nohou a drobet pomáhat rukama, a už se může ♥lítat jako pták. Třeba z toho bude nový sport; nebo♥ řekněme se může ulehčit ulicím, když se bude chodit ve vzduchu. A nebudou se musit stavět lifty. Vůbec může to mít ohromný význam; pan Tomšík sice přesně nevěděl, jaký, ale to už se vyvine samo sebou. Každý velký objev vypadá nejdřív jako marná hračka.
Pan Tomšík měl v domě souseda, takový tlustý mladý člověk, pan Vojta se jmenoval; a ten byl něčím u novin. Ano, byl redaktorem sportovní rubriky nebo čeho. Tak k tomu panu Vojtovi si pan Tomšík jednoho dne zašel, a po různých okolcích vyhrkl s tím, že by mu mohl ukázat něco zajímavého. Dělal s tím ukrutné tajnosti, takže pan Vojta si myslel "Tě bůh" nebo tak něco. Nicméně dal si říci a kolem deváté večer sel s panem Tomšíkem k židovskému hřbitovu.
"Tak koukejte se, pane redaktore," řekl pan Tomšík, odrazil se nohou od země a vznesl se do výše asi pěti metrů. Tam prováděl různé evoluce, sestupoval k zemi, znovu stoupal máchaje rukama, ba dokonce zůstal ve vzduchu stát bez hnutí po dobrých osm vteřin. Pan Vojta ukrutně zvážněl a začal zjišťovat, jak to pan Tomšík dělá. Pan Tomšík mu to trpělivě ukazoval: jenom se odrazit nohou, a už to jde; ne, není v tom nic spiritistického; ne, není k tomu třeba žádné vyšší síly, ani síly vůle, ani svalové námahy; stačí jen vyskočit a letět. "Jen to zkuste sám, pane redaktore," naléhal, ale pan Vojta kroutil hlavou. To prý na to musí být nějaký zvláštní trik, mínil zamyšleně. Však já na to přijdu, mínil. A ať prý to pan Tomšík zatím nikomu neukazuje.
Příště musel pan Tomšík lítat před panem Vojtou s pětikilovými činkami v rukou; šlo to hůř a dosáhl jen tří metrů výše, ale pan Vojta byl spokojen. Po třetím lítání pan Vojta řekl: "Tak poslouchejte, pane Tomšíku, já vás nechci děsit, ale tohle je moc vážná věc. Takové lítání vlastní silou by mohlo mít velký význam. Na příklad pro obranu státu, rozumíte? To se musí vzít odborně do rukou. Víte co, pane Tomšíku, vy to musíte předvést odborníkům. To já už obstarám."
* * * * *
Tak se tedy stalo, že jednoho dne stál pan Tomšík v trenýrkách před skupinou čtyř pánů na dvoře státního ústavu pro tělovýchovu. Hrozně se styděl za svou nahotu, měl trému a třásl se chladem, ale pan Vojta nepovolil; bez trenýrek prý nic, aby bylo vidět, jak se to dělá. Jeden z těch pánů, ten silný a plešatý, byl sám universitní profesor tělovýchovy; vypadal naprosto odmítavě; bylo mu vidět na nose, že z hlediska vědy považuje celou věc za nesmysl. Díval se netrpělivě na hodinky a bručel.
"Tak, pane Tomšíku," řekl rozechvěně pan Vojta, "ukažte nám to nejdříve s rozběhem."
Pan Tomšík se polekaně rozběhl dvěma kroky.
"Počkejte," zarazil ho odborník. "Máte naprosto špatný start. Musíte přenést těžiště těla na levou nohu, rozumíte? Ještě jednou!"
Pan Tomšík se vrátil a pokusil se přenést váhu těla na levou nohu.
"A ruce, pane," poučoval ho odborník. "Vy nevíte, co ,s rukama. Musíte držet paže tak, aby vám uvolňovaly hrudník. A prve jste při rozběhu zatajil dech. To nesmíte. Musíte volně a zhluboka dýchat. Tak ještě jednou!"
Pan Tomšík byl zmaten; teď opravdu nevěděl, co s rukama a jak dýchat; přešlapoval nejistě a hledal, kde má těžiště těla.
"Tak teď," křikl pan Vojta.
Pan Tomšík se rozpačitě zaklátil a vyběhl; právě se chtěl odrazit k letu, když odborník řekl: "Špatně! Počkejte ještě!"
Pan Tomšík se chtěl zastavit, ale už nemohl; chabě se odrazil levou nohou a vzlétl asi na metr výšky; ale protože chtěl vyhovět, srazil svůj let k zemi a zůstal stát.
"Docela špatně," křičel odborník. "Musíte klesnout do dřepu Musíte dopadnout na špičky a pérovat podřepem! A ruce vám mají letět kupředu, rozumíte? Vaše ruce přece přejímají faktor setrvačnosti, pane; to je přirozený pohyb. Počkejte," řekl odborník, "já vám ukážu, jak se skáče. Dívejte se dobře, jak to dělám já." Načež shodil kabát a postavil se k startu. "Všimněte si, pane: těžiště spočívá na levé noze; noha je nakrčena a tělo vykloněno dopředu; lokty držím vzad, aby se rozšířil hrudník. Udělejte to po mně!"
Pan Tomšík to udělal po něm; jakživ se necítil tak nepohodlně zkroucen.
"Musíte to cvičit," děl odborník. "A teď se dívejte! Levou nohou se vymrštím vpřed -" Odborník se vymrštil vpřed, běžel šest kroků, odrazil se a skočil, opisuje pažemi krásný kruh; načež elegantně dopadl do dřepu s rukama předpaženýma. "Tak se to dělá," řekl a povytáhl si kalhoty. "Udělejte to přesně po mně."
Pan Tomšík se tázavě a nešťastně podíval na pana Vojtu. Musí to opravdu být?
"Tak ještě jednou," řekl pan Vojta a pan Tomšík se zkroutil podle předpisu. "Teď!"
Pan Tomšík si spletl nohy; vyběhl levou napřed, ale to je snad jedno; jen když mu udělám ten dřep a předpažím ruce, myslel si v běhu úzkostlivě. Málem by zapomněl skočit; honem se odrazil - jenom ten dřep udělat, blesklo mu hlavou. Vyskočil asi do výše půl metru a dopadl na zem po půl druhém metru. Potom honem přiklekl do dřepu a předpažil ruce.
"Ale, pane Tomšíku," křičel pan Vojta, "vy jste neletěl! Prosím vás ještě jednou!"
Pan Tomšík se rozběhl ještě jednou. Skočil jen metr čtyřicet, ale dopadl do dřepu a předpažil ruce. Byl zalit potem a cítil srdce až v ústech. Bože, ať mi už dají pokoj, myslel si zdrceně.
Toho dne skočil ještě dvakrát; pak toho museli nechat.
* Od toho dne pan Tomšík už neuměl lítat.
1938